https://www.youtube.com/watch?v=4_cErw9Irmc
Člověk neumírá žízní je filmem, ve kterém Václav Hapl originálně využil populárně-vědecké roviny o experimentování s halucinogeny jako východisko pro obecné filosofické úvahy o celé moderní společnosti. V nich prezentuje obavy z dehumanizace, která může vést až k sebedestrukci lidstva. Hapl varuje před únikem ze skutečnosti, ke kterému mohou sloužit kromě opravdových narkotik i novodobé rituály bez vnitřního smyslu. V závěru filmu pak Hapl apeluje: „Nikdo z nás neumře žízní, ale jen nedostatkem lásky bližního svého.“
„Nikdo z nás neumře žízní, ale jen nedostatkem lásky bližního svého.“
Trochu to evokuje současnou dobu, kdy jsou lidi kvůli potřebě pozornosti, pramenící z nedostatku osobního kontaktu, dělat psí kusy, aby si jich někdo všiml. Mám okolo sebe docela dost lidí mezi 35. a 40. rokem, kteří mají problém si najít životního partnera nebo založit rodinu. Většinou zároveň tvrdí, že je v současné době téměř nemožné si někoho najít standardní cestou v reálném světě (bar, hromadná doprava, společenské akce).
Zato na Tinderu je prý živo.
Problém vidím dnes už v mizerné irl komunikaci mezi lidmi a současně v mě úplně nepochopitelné představě, že vono to přijde samo … Navíc lidi ve vyšším věku, řekněme od těch 40 jsou už mnohem méně přizpůsobivý a mají už jasně dané představy o svém životě, které se jen velice zřídka setkají s představou někoho jiného.
